Jdi na obsah Jdi na menu
 


Štoly a jejich úkol během konce války

7. 5. 2012

 

Na konci druhé světové války posloužily štoly jako úkryt pro obyvatele z Kuřimi a okolí. Záznam o tom, co se tehdy dělo zachoval do dnešních Bohuslav Filka ( první poválečný starosta Kuřimi a odvážný učitel na místní základní škole ) , který zaznamenal vzpomínky mnoha pamětníků. V roce 1985 byly vydávány v továrním časopisu Říjnový cíl. Odtud je většina následujících vzpomínek. 

rijnovy-cil.jpg

 

Vše začalo odchodem obyvatel do štol, kterým se lidé do té doby vyhýbali :

 

...Ani blížící se fronta nevyhnala zaměstnance závodů, natož civilní obyvatelstvo, do štol v sypké skále vytesaných. Obzor kol Kuřimě plál denně požáry a výbuchy, světlem raket a reflektorů a ohnivý kruh zužoval se víc a více. Kuřimští obyvatelé skrývali se ve sklepích, po lesích, ale do štol nešli.

Až teprve 25. dubna 1945 celodenní letecké bombardování, nejdivočejší, jak si jen mysliti zlomilo odpor ke štolám. V houfech a zmatku hrnuli se Kuřimští a s nimi všichni, kdož si v Kuřimi hledali úkryt, s nejnutnějším vybavením na trakači, s vozíky, s dětskými kočárky a s ranci do Záruby a do štol. Do večera byly štoly přeplněny. Na 3000 lidí sešlo se pod zemí, aby ze štol do konce války nevyšlo...

 

František Zabloudil, noviny Československé strany sociální demokracie ZÁŘ, 6. 12. 1945

 

 

 

Ne vždy byl důvodem jen strach z bombardování, jak popisuje pan Vlček :

 

 

 

Také já jsem se ukryl s rodinou do sklepa, který jsme vyztužili, aby nám více sloužil jako kryt, který odolá všemu nebezpečí. Hned první noc jsme tento názor změnili. Bylo kolem půlnoci, když se ozvaly silné rány na domovní dveře, šel jsem spolu s ředitelem Fišerem, který toho času u nás bydlel, otevřít, domnívaje se, že někdo v noci snad hledá úkryt. Příchozími byli němečtí vojáci, kteří tvrdili, že u našeho domu byl právě zastřelen jejich kamarád a že pachatel se může skrývat jedině v domě. Dožadovali se proto prohlídky domu. Nedbali ujišťování, že nikdo se z domu nevzdálil. Nebýt německého důstojnického sluhy, který tuto noc byl také v našem sklepě schován, a který prokázal, že se nikdo z domu nevzdálil, nevím, jak by byl tento incident dopadl. Tato událost nejen že s námi značně otřásla, otřásla i pevností našeho krytu, a tak ve tři hodiny ráno jsme se odebrali za převážnou většinou spoluobčanů do štol, kdo jsme se chtěli dočkat konce války.

 

M. Vlček, tovární časopis TOS Kuřim Říjnový Cíl, 1985 č. 23

 

Ve štolách nebyli podle Františka Filky a jiných jen občané Kuřimi a okolí, ale i Němci :

 

...V prvé štole se umístil štáb německé divize...

 

František Filka, tovární časopis TOS Kuřim Říjnový Cíl, 1985 č. 19

3.jpg

Nyní již nechme vyprávět toho nejpovolanějšího, pana Bohuslava Filku, co bylo dál :

 

...I my jsme odešli do štol. Já sám jsem tam nespal, dívali jsme se, jak hoří něco za Lipůvkou (byla to Černá Hora). Pak jsme občas štolami procházeli s otevřenými kabáty, mávali jimi, aby se tam vyměnil vzduch. Rozžatá zápalka ve štole zhasla, větrací zařízení nefungovalo. Venku před štolami jsme uhasínali cigarety, když na obloze se objevil Ivan a tím svým monotónním tata tatata shazoval zápalné fosforové bombičky.

Ráno po uplynulé noci ve štolách byla na můj návrh před vchodem postavena z klád stěna, aby střepiny z bomby nevletély dovnitř, do štol, aby i nárazem vzduchu nebyli v nich lidé usmrceni. Sám rukou (nebyla štětka) jsem vápnem napsal nápis civil, velkými, asi jeden metr vysokými písmeny, aby i letci mohli číst. Na noc jsem šel spát domů do sklepa.

...Přes den přišla i maminka domů, aby něco uvařila a nám to donesla. Obdivoval jsem její nebojácnost, i když vzduchem pištěly střely, nedbala mého okřikování. Vždyť ve štolách na jídlo čekali jste vy... Doma zase u nás byli ubytováni němečtí řidiči, kteří do první linie vozili munici, pohonné látky a potraviny a zpět raněné i mrtvé.

Ve štolách začali lidé mít hlad, zásoby už vyčerpali. Někteří tam (Zabloudil, Vyhlídal, F. Filka, J. Filka) organizovali vaření. Museli obstarat i různá hygienická zařízení. Chyběl však chléb. U pekaře Antonína Vlčka zůstal tovaryš, který se nabídl, že by chléb pekl, pokud tam s ním budu. Do řad pekařů přišel l Milan Staroštík, Věrka Hanáková-Novotná, pak její kamarádka z Ostravy ( již se domů nedostala ), starý Dobiáš a Jan Halouzka, tesař, který někdy vypomáhal péct chleba u Jaroše pod kostelem vedle Mužíků. Tak jsem se stal vedoucím pekárny, chléb vydával, zapisoval komu a kolik se vydává. Peníze jsme nebrali a Tonda (Vlček) ani po nikom nikdy nic nežádal. S rodinou utekl do Hlubokého ke Kudláčkům a plně souhlasil, abychom s jeho zásobami „hospodařili“...

 

Bohuslav Filka, tovární časopis TOS Kuřim Říjnový Cíl, 1985 č. 17

 bez-nazvu.jpg

Trochu jiný pohled nám již dříve zmiňovaný František Filka :

 

Štoly byly vybudovány jako kryty pro dělnictvo na severní straně kopce Záruba. Nebyly dokončeny. Byly zde jen vylámány v poměrně měkkém kameni chodby. Bylo jich celkem šest. Vnitřní tři byly spojeny příčnými chodbami. V prvé štole se umístil štáb německé divize a z poslední (nedokončené) bylo vytvořeno skladiště zásob. Štoly velmi brzy obsadili uprchlíci, kteří se zde začali zařizovat po domácku. Ti odvážnější přinášeli pod vedením Václava Sošky a Ládi Kotoučka desky, bedny, trámky apod. z továrny TOS. Z tohoto materiálu byly udělány jakési lavice na spaní a zajištění stropu, z něhož stále odpadávaly kameny, které zraňovaly občany a děti. Jeden oddíl štoly byl zařízen pro zraněné a nemocné a zde s nevšední láskou a péčí pracovali lékaři MUDr. Ladislav Jelínek s chotí Marií, MUDr. Hynek Vališ ml., MUDr. Slávek Müller, laborant Marek Čeněk a Jara Hladík. Poslední donesl z továrny dostatečné množství obvazového materiálu a léčiv. Zde také našla útulek rodička Ida Vojtová se svým prvorozeným synem. Velmi hodnotné polévky pro nemocné přinášela Věrka, dcera vdovy Hanákové, tehdy bydlící v Dělnickém domě.

Před štoly dopadaly granáty, které patřily maďarské baterii. Do štol se nastěhovalo kolem čtyř tisíc občanů. Vznikaly tu však nové problémy, chyběl vzduch. V zadních částech již ani svíčky nehořely. Potrubí na vhánění čerstvého vzduchu sice bylo, ale nefungoval motor -nebylo proudu. Vše vyřešil František Šimek, který doma vyrobil pořádnou kliku a zařízení upravil na ruční pohon. Dobrovolníci se tak střídali celé dny a noci, aby i v zadních částech štol byl dýchatelný vzduch. Nutné bylo i hygienické zařízení. Tohoto úkolu se ujal Antonín Popek, bývalý tajemník obce, a Emil Pindryč, kteří s řadou ochotných a nebojácných mužů postavili na louce před štolami z vozíků na vyvážení kamene celou řadu oddělených záchodů a menší ještě na stráni. Provedli také přibližné sčítání občanů a rozdělení do štol, aby pozdější stravování bylo pokud možno spravedlivé.

Prvé dva dny měli lidé ještě své zásoby. Potom již bylo nutné postarat se o plynulé zásobování a zajištění alespoň jednou denně teplé stravy, pro děti mléka. Byla to práce někdy nad síly člověka, ale díky několika obětavcům se podařila. Od Staně Montáka jsme přivezli plné troky nakrájeného masa (byl řezník a maso měl připraveno pro výrobu salámu), u Františka Šimka se vařil v kotlích guláš. Bylo to první společné jídlo. Této práce se ujaly ženy, které nejen vařily, ale i za pomoci tří mužů uprchlíkům jídlo rozdělovaly. Kuchyně však nestačila. Za pomoci Oto Fikejse byly proto dovezeny velké kotle z továrny a před štolami postavena provizorní, později krytá polní kuchyně. Potíže nastaly s vodou.Na donášení dostatečného množství vody se těžko hledali dobrovolníci. I když asi dvě stě metrů od kuchyně bylo vodovodní potrubí, bylo bohužel rozbité bombou. Vše však opravil šofér lesního úřadu Nečas, který si přivezl polní kovárnu. Voda byla nakonec přivedena ke kuchyni až z továrny pomocí hadic požárního sboru. Z čeho však vařit? Zásob nebylo, byly ale v hospodářském družstvu. František Šindler vzal ve dvoře pořádný vůz, zapřáhl do něho pár volů a již se jelo, i když pomalu. Za pomoci Zdeňka Mrkose byl naložen vůz pytli hrachu, čočky, fazolí, také jalovice, nějaký ten vepř od občanů a zásobování mělo plynulost. Porážka se konala v lese za štolami za přispění řezníka Zimuly. Zásoby pak byly uloženy v poslední štole. Ze mlýna a od obchodníků byl dostatek mouky, takže mohly být denně podávány hodnotné polévky s masem a po celý den káva nebo čaj. Mléka bylo velmi málo, a to jen pro děti nebo nemocné. Ve všech těchto akcích velmi pomáhal Slávek Pavlík.

Projevil se i nedostatek chleba. Našli se však dobrovolníci i nepekaři, kteří se nebáli jet s vozíkem chleba tam, kde padaly granáty, např. Rudolf Vyhlídal a František Zabloudil. Dodatečně si zaslouží slova díků i občané Pod Zárubou, kteří dali k dispozici své kuchyně, nádobí i palivo. V této opravdu kruté době se našlo mnoho a mnoho dobrých a ochotných občanů, kteří se nebáli pro blaho všech riskovat i své životy. Byli však i takoví, kteří se báli vystrčit ze štol hlavu a nechali se obsluhovat druhými.

 

František Filka, tovární časopis TOS Kuřim Říjnový Cíl, 1985 č. 19

 

Zajímavá je i vzpomínka na zatopení štoly G, kde byl sklad potravin :

 

...Dělostřelecká palba se přibližovala a zvyšovala. Jednoho dne dobře mířenou nebo náhodnou ranou byla protržena hráz nad štolami a údolí před vchody do štol bylo zaplaveno. Na zaplaveném území nalézaly se ve skladišti potraviny, jejichž zachránění si vyžádalo velké námahy několika desítek mužů i žen...

 

František Zabloudil, noviny Československé strany sociální demokracie ZÁŘ, 6. 12. 1945

 

A konečně přišlo osvobození :

 

Odpoledne dolehla na Kuřim palba těžkého dělostřelectva, namířená k vyčištění cest od množství německých tanků, ale tyto se již v poledních hodinách stáhly k Tišnovu a státní silnici. A tak byal bita Kuřim a okolí. Zapáleny byly baráky starobince města Brna, umístěné v parku kuřimského zámku, kde 150 chudáků přišlo o veškeren svůj majetek.

V nejkritičtější chvíli se však ozvalo: Už jdou Rusi! A skutečně. Na krajích lesa, po stráních a polích viděli jsme z našich pozorovatelen osvoboditele. Nebyli to však Rusi, nýbrž vojska rumunská. Odpor ochaboval a za hodinu po dělostřeleckém boji vítali jsme rumunskou pěchotu a s ní i prvé důstojníky Rudé armády.

Radost nepopsatelná.

Obyvatelstvo štol bylo vyzváno, že se může klidně vrátit do svých příbytků a tak nastal radostný návrat ze štol. Němci toho dne se stáhli až za Tišnov, tam se o ně starala dále a dobře Rudá armáda s rychle postupujícími Rumuny.

A byl pro Kuřim konec války.

 

František Zabloudil, noviny Československé strany sociální demokracie ZÁŘ, 6. 12. 1945