1.díl
Nikdo není zapomenut, nic není zapomenuto
... Historie by neměla být anonymní. Historii dělají lidé...
Před pěti lety zemřel učitel Bohuslav Filka z Kuřimi. Zejména místní občané dobře pamatují jeho snahu uchovat pro příští generaci vzpomínky a paměti na válečná a poválečná léta, na bombardování Kuřimi, zakládání revolučního národního výboru, osvobození... Letos, a to za několik dnů, společně oslavíme již čtyřicet let mírového života. Na dobu minulou však nesmíme zapomenout. Proto s laskavým dovolením MVDr. Jiřího Filky zveřejňujeme výpisky ze vzpomínek „Mému synovi Jirkovi“, které učitel Filka napsal v roce 1972. Ovšem již v roce 1955, v roce desátého výročí osvobození, si Kuřimští mohli vyslechnout v místním rozhlasu relaci ze vzpomínek, na níž se kromě Bohuslava Filky podílel i ředitel školy Jan Pokorný s učitelem Františkem Filkou.
Bombardování Kuřimi v srpnu 1944. Je dobré si přečíst, co o tom píše Josef Čuhel, ředitel školy v Kuřimi. Krátce — „tento nálet amerických letadel byl tak nečekaný, že lidé nestačili utéci z továrny, proto letka, vidíc prchat dělníky z továren, udělala ještě jednou odlet nad Babi lom, aby poskytla čas k útěku — a pak to začalo“. Toho dne vanul severní vítr a vzniklý kouř zadním svazům nejenže zaclonil cíl, ale posunul jej ke Kuřimi podle kouře. Tím se stalo, že poslední bomby zasáhly i obec ( ulici Sv. Čecha, zámečnictví Studeného a měšťanskou školu ). Po náletu jsem utíkal ke škole, zda bych nemohl třeba pomoci. Tam ve dvorním traktu spoušť, ani jedno okno celé a u plotu před bytem školníkova mrtvá žena, zabitá střepinou. Dopravili jsme ji do tělocvičny. Nehořelo, a na ostatní odklízecí práce se již setmělo. V mém kabinetě bylo vše rozbito (fyzikálně chemický kabinet). Vzal jsem tam speciální mapy Boskovicka a busoly pro branný výcvik žáků a dal Šimkovi pro partyzány. Rozbito je rozbito — a tečka. Nevím, čím to bylo, ale při dalším vyhlašování poplachů lidé utíkali ponejvíce ke svatému Jánu a pociťovali tam bezpečí. Bylo štěstím, že po několika dalších planých poplaších je to omrzelo. Na bombardování Brna byli již zvyklí a taky, co by v Kuřimi bombardovali, vždyť fabrika je kaput.
Je 25. dubna 1945. Do Kuřimi přijelo plno německého vojska. Ulice i domy. dvory, vše je plné. Ten den již kuřimští občané neobědvali, všichni byli ve sklepích. Na mnoha místech hořely domy. Co do počtu mrtvých a raněných, nejhorší to bylo právě u svatého Jána. Došlo se k závěru, že by sklepy nápor nevydržely; k večeru, když palba utichla, stěhovali se lidé hlavně do štol pod Zárubou.
I my jsme odešli do štol. Já sám jsem tam nespal, dívali jsme se, jak hoří něco za Lipůvkou (byla to Černá Hora). Pak jsme občas štolami procházeli s otevřenými kabáty, mávali jimi, aby se tam vyměnil vzduch. Rozžatá zápalka ve štole zhasla, větrací zařízení nefungovalo. Venku před štolami jsme uhasínali cigarety, když na obloze se objevil Ivan a tím svým monotónním tata tatata shazoval zápalné fosforové bombičky.
Ráno po uplynulé noci ve štolách byla na můj návrh před vchodem postavena z klád stěna, aby střepiny z bomby nevletély dovnitř, do štol, aby i nárazem vzduchu nebyli v nich lidé usmrceni. Sám rukou (nebyla štětka) jsem vápnem napsal nápis civil, velkými, asi jeden metr vysokými písmeny, aby i letci mohli číst. Na noc jsem šel spát domů do sklepa.
...Přes den přišla i maminka domů, aby něco uvařila a nám to donesla. Obdivoval jsem její nebojácnost, i když vzduchem pištěly střely, nedbala mého okřikování. Vždyť ve štolách na jídlo čekali jste vy... Doma zase u nás byli ubytováni němečtí řidiči, kteří do první linie vozili munici, pohonné látky a potraviny a zpět raněné i mrtvé.
Ve štolách začali lidé mít hlad, zásoby už vyčerpali. Někteří tam (Zabloudil, Vyhlídal, F. Filka, J. Filka) organizovali vaření. Museli obstarat i různá hygienická zařízení. Chyběl však chléb. U pekaře Antonína Vlčka zůstal tovaryš, který se nabídl, že by chléb pekl, pokud tam s ním budu. Do řad pekařů přišel l Milan Staroštík, Věrka Hanáková-Novotná, pak její kamarádka z Ostravy (již se domů nedostala), starý Dobiáš a Jan Halouzka, tesař, který někdy vypomáhal péct chleba u Jaroše pod kostelem vedle Mužíků. Tak jsem se stal vedoucím pekárny, chléb vydával, zapisoval komu a kolik se vydává. Peníze jsme nebrali a Tonda (Vlček) ani po nikom nikdy nic nežádal. S rodinou utekl do Hlubokého ke Kudláčkům a plně souhlasil, abychom s jeho zásobami „hospodařili“.
Čtyři německé vojáky u nás vystřídali tankisté s umrlčí hlavou na čepici, v našem průjezdu byl tank „Siegfied". Přes den byli doma a večer vyjížděli do bolavých úseků fronty, vraceli se k ránu. Jednou na mou zvědavou otázku, kde byli, jeden z nich odpověděl roztřeseným hlasem, že v Klein Uhrau (až později jsem se dověděl, že v Ořechovičkách). Však také v Ořechově je velký společný hrob rudoarmějců. A ještě mně řekl, že to bylo hrozné. Pak si ho však zavolal velitel, že vyzrazuje tajemství a mne vyhnal... Do sklepa jsem chodil spát vždy, až odjeli. Měl Jsem z nich strach.
Major Šebesta poslouchal zahraniční rozhlas v němčině, ruštině a francouzštině a František Šimek mi zprávy od něho sděloval. Byl také čas, abychom vytvořili národní výbor po vzoru, který dávali v rozhlase. Sám jsem to dnes již mrtvému Sitařovi (úředník tišnovské spořitelny v Kuřimi) slíbil. Sami organizátoři přípravných národních výborů to odnesli (Sitař, Parolek, Habrovec aj.). Nedělat nic ukvapeně, ale je tu již čas! Tak s Františkem Zabloudilem a Muzikářem, i Jendou Přichystalem jsme u „Pekařů“ vytvořili (upekli) revoluční národní výbor. Věděli jsme, že národní výbory mohou být složeny z povolených politických stran (komunisté, národní socialisté, sociální demokraté, lidovci) a samozřejmě z osob důvěryhodných a charakterních, nebojácných. Zastoupeny v nich měly být všechny třídy obyvatelstva, l náboženského vyznání. Snad se to i podařilo. Velké služby vykonal tehdejší obecní strážník Josef Veselý.
O počátcích činnosti můžeš si přečíst z dokladů. Při sestavování revolučního národního výboru myslel jsem též na to, aby v něm byli lidé znající jazyky a pak, za národním výborem musí být i pušky. Na četnictvo nebylo spolehnutí, dokud tam nebudou provedeny čistky. Organizací pořádkové a strážní služby jsme pověřili legionáře Martina Filku a vrchního strážmistra, bývalého velitele zemské pátračky Františka Muzikáře staršího.Jménem revolučního národního výboru jsem 8. května 1945 jednal v dopoledních hodinách s místním vojenským velitelem na zámku v Kuřimi, když jsem dostal vyhlášku, šel se mnou R. Vyhlídal, major Šebesta, Jenda Přichystal a Josef Svoboda z Lesního úřadu. Do zámku však pustili pouze mne a Svobodu, mého tlumočníka. Velitel byl starší, rozumný člověk. Uznal můj protest. K mým návrhům dal souhlas. Neopomněl ovšem připomenout, že ještě mají dost moci, aby jiným našim činům, které nepovolil, zabránili. Co bylo dál? Ještě téhož večera se sešla schůze revolučního národního výboru a byla dána prvá výzva kuřimským občanům.
Druhý den, 9. května, ještě dopoledne bylo hotové peklo. Němci ničili kdeco. Stál jsem u levé poloviny našich vrat (druhá byla otevřená), když i s touto půlkou jsem se octl na zdi průjezdu, ani nevím jak. To byla teprve šupa-byla vyhozena podzemní továrna pro V 2 u hřbitova. Po poledni zavládlo ticho, sluníčko pražilo, byla pohoda. První rumunští vojáci přišil do obce z Kuřimské hory ve dvě odpoledne (to jsem se dozvěděl od Josefa Veselého) a usadili se u kostela, zbraně obrácené do obce v domněnce, že zastoupí ústup Němcům. Ti však již byli pryč. V době mezi třetí a čtvrtou odpoledne se již rumunští vojáci hrnuli z Hory, Horky do Kuřimi a přiběhl pro mne Jenda Přichystal, abychom velitele přivítali na náměstí, kde mám nějakou kytici a občerstvení.Nejsmutnější bylo, že jsem se s velitelem domlouval německy-on uměl francouzsky a rumunsky, a to já zas ne. Tím okamžikem začal v Kuřimi úřadovat revoluční národní výbor. Lidé se objímali a po čtrnáctidenním pobytu ve sklepích a štolách hladili zraky svůj domov a vše drahé. Už věděli, co je válka, i když v Kuřimi se její stinné stránky projevily minimálně. Byl to ohromný pocit štěstí jít klidně za svou prací a večer si lehnout opět do postele, žádné zatemnění, žádný strach, kdy bomba zasáhne dům. Času ovšem bylo málo a práce v národním výboru jen těžce pochopitelná. Vždyť skoro žádný dům neměl skla v oknech, byly rozbité střechy, rozbité silnice, vyhozené mosty, telefonní a elektrické dráty se válely po zemi, kde co bylo zruinováno. V celé Kuřimi zbyli čtyři koně, brambory ještě nebyly vysázeny a mnozí lidé si počínali neuznale, chtěli si vyřídit účty... Naše hlídky nestačily sledovat poštu, dráhu, zajaté Němce, skladiště. Rumunští vojáci požadovali stravu a ubytování v sále radnice (později místnost pro svatební obřady), Jídlo jim dával hostinský Sehnal a proplácela je obec. Němečtí zajatci byli přechodně na fotbalovém hřišti (dnes autobusové nádraží před čekárnou ČSD), pak byl zřízen tábor na Podlesí. Ubíhaly dny a rumunská armáda se připravovala k odjezdu. Denně vyhrávala u Floriánka hudba, lidé tancovali s vojáky rumunské kolo. Velitelům jsme chtěli dát něco na památku. Měli velkou radost. Byl jsem pozván na oběd do důstojnické jídelny v Husově ulici a před odjezdem i do dřevěných baráků (po Hamburácích) na Loučkách u sokolovny. Byli to dobří lidé. S Rumuny jsme se rozloučili na slavnosti na fotbalovém hřišti po velkém a pestrém průvodu.
Asi deset dnů po osvobození se přihlásil můj spolužák z obecné školy Ladislav Sedláček, povoláním střelmistr, že ví, co vše je zaminováno a že by za pomoci pyrotechniků z řad německých zajatců, dobrovolníků, zneškodnil všechnu číhající smrt. Tento občan vykonal záslužný čin a nemělo by se na něj nikdy zapomenout. Přesto přece jen přišel o život Milánek Šprojcarů, když manipuloval s ručním granátem, nalezeným na zahradě u řezníka Josefa Bárty.
Po odchodu Rumunů začal již v obci skoro normální život: poškozené domy byly opravovány z fondu národní obnovy, fungovala elektřina, rozhlas, jezdily vlaky, lidé nastoupili do práce, děli do škol, a nastalo tak období velkého budování.
Byl utvořen nový národní výbor, a to na základě paritního zastoupení čtyř politických stran. V sokolovně se uskutečnila společná schůze revolučního národního výboru a nově zvoleného výboru. Tak skončila činnost revolučního národního výboru. Předsedou nového byl zvolen profesor Procházka.
(Výpisky ze vzpomínek Bohuslava Filky „Mému synu Jirkovi“-1972)
