Zlobičáři

ŽILI JSME VE ŠTOLÁCH

Druhá světová válka se chýlila ke konci. Německá armáda ustupovala, obcí projížděly transporty uprchlíků a za nimi poražené pluky hitlerovských vojsk. Obec byla zaplněna vozatajstvem, tankovými oddíly, protileteckým dělostřelectvem, atd. Vítězná armáda Malinovského spolu s rumunskými jednotkami krok za krokem čistila Brno s okolím od hitlerčíků.

Dne 25. dubna 1945 započala poslední fáze boje. Spojenecké vzdušné síly zaútočily na týl Němců. A tak odpoledne, celou noc a další dny dopadaly bomby na Kuřim. Celá řada domů hořela, byla rozbořena a občané v panice opouštěli svoje domovy, aby našit úkryt ve štolách a tak zachránili alespoň holé životy.

Štoly byly vybudovány továrnou jako kryty pro dělnictvo na severní straně kopce Záruby. Nebyly dokončeny, jen vylámány chodby v poměrně měkkém kameni. Bylo jich celkem 6. Vnitřní tři byly spojeny příčnými chodbami. V prvé štole se umístil štáb německé divize a z poslední — nedokončené – bylo vytvořeno skladiště zásob. Štoly byly velmi brzy obsazeny uprchlíky, kteří se zde začali zařizovat po domácku, když zjistili, že konec války je přece ještě dost vzdálen. Pod vedením Václava Sošky, odb. uč. měšt. školy přinášeli ti odvážnější desky, bedny, trámky, apod. z továrny. Z tohoto materiálu byly udělány jakés-takés lavice na spaní a zajišťován strop, z něhož stále odpadávaly kameny, jimiž byla celá řada dětí a občanů zraněna. Pro zraněné a nemocné byl zařízen jeden oddíl štoly jako malá nemocnice, ve které s nevšední láskou a péčí pracovali lékaři dr. Jelínek Ladislav s chotí Marií, Hynek Vališ ml., Müller Slávek, laborant Čeněk Marek a Jara Hladík. Poslední přinesl z továrny dostatečné množství obvazového materiálu a různých léčiv. Zde také našla útulek rodička Ida Soustalová – Vojtová se svým prvorozeným synem.

Před štoly dopadaly granáty, které patřily maďarské baterii umístěné u továrny. Poněvadž bylo nebezpečí náletů, byly před vchody do štol postaveny zábrany ze silných klád a trámů. Tím byly plně zajištěny štoly a lidé v nich, takže při poplachu nacházeli občané hned za nimi bezpečný úkryt.

Do štol se nastěhovalo kolem 4000 občanů. Přišli i občané ze Soběšic, Útěchova a jiných obcí. A tu vznikaly nové problémy. Ve štolách chyběl vzduch. V zadních částech již ani svíčky nehořely. Potrubí na vhánění vzduchu bylo, ale motor nepracoval — nebylo proudu. Věc vyřešil František Šimek, který doma vyrobil pořádnou kliku a zařízení upravil na ruční pohon. Celé dny a noci střídali se dobrovolnici a vháněli čerstvý vzduch do zadních částí. Pro toto množství lidí bylo zapotřebí také zařízení hygienické. Tohoto úkolu se podjal Antonín Popek, býv. tajemník obce a Emil Pindryč, kteří s řadou ochotných a nebojácných mužů postavili na louce před štolami z vozíků na vyvážení kamene celou řadu oddělených záchodů a menší záchody na stráni. Provedli také přibližné sčítání občanů a rozdělení do štol, aby pozdější stravování bylo pokud možno spravedlivé. Prvé dva dny měli lidé jakž takž svoje zásoby. Bylo nyní nutno se postarat o plynulé zásobování a podávat alespoň jednou denně teplé Jídlo a pro děti sehnat mléko. Byla to práce někdy nad síly člověka, ale díky několika obětavcům se podařila. Od Staně Montáka přivezeny plné troky nakrájeného masa ( měl je připraveno na výrobu salámu ) a u Františka Šimka se vařil v kotlích guláš. Bylo to první společné jídlo. Této práce se ujalo několik žen, které jídlo nejen uvařily, ale za pomocí tři mužů uprchlíkům ve štolách rozdělily. Tato kuchyně však naprosto nestačila. Proto za vedení Oty Fikejse byly z továrny dovezeny velké kotle a před štolami postavena provizorní, později krytá polní kuchyně. Potíž byla s vodou. Těžko bylo sehnat dobrovolníky, aby nanosili dostatečné množství vody. Asi 200 m od kuchyně bylo vodovodní potrubí, bohužel rozbité bombou. Toto opravil šofér lesního úřadu Nečas. Přivezl si polní kovárnu a za půl dne byl vodovod opraven. Pomocí hadic požárního sboru z továrny voda přivedena až ke kuchyni. Ale nyní z čeho vařit? Zásob nebylo. Byly však v hospodářském družstvě. František Šindler vzal ve dvoře pořádný vůz, zapřáhl do něho pár volů a již se jelo sice po­malu, ale jistě. Za pomoci Zdeňka Mrkose naložen plný vůz pytle hrachu, čočky, fazolí, ze dvora pořádná jalovice, také nějaký vepř od občanů a už zásobování šlo plynule. Za štolami byla v lese porážka, kde pracoval řezník Zimula. Zásoby uloženy v poslední štole. Vydávány byly pouze Otovi Fikejsovi. Ze mlýna a od obchodníků byl dostatek mouky, takže mohly být denně podávány hodnotné polévky s masem a po celý den buď káva nebo čaj. Mléka bylo velmi málo a jen pro děti a nemocné. Ve všech těchto pracích velmi pomáhal Slávek Pavlík. Projevil se také velký nedostatek chleba. No, našlo se opět několik dobrovolníků i nepekařů a ve všech pekárnách podle možností se pracovalo, aby mohl být alespoň nejnutnější příděl obyvatelům štol poskytnut. Chléb byl dovážen na ručním vozíku a bylo opravdu velmi těžko sehnat několik odvážných lidí, aby chléb dovezli. O všechny tyto práce měli velkou zásluhu Rudolf Vyhlídal a František Zabloudil, kteří byli vždy na místě a nebáli se jet tam, kde padaly granáty. O plynulé zásobování mělo zásluhu také několik statečných našich občanů, kteří celé dny připravovali palivo ke kotlům. Srdečné díky pak patří občanům Pod Zárubou, kteří dáli k dispozici svoje kuchyně, nádobí i palivo, aby si lidé mohli uvařit a upéct, co právě potřebovali.

V této opravdu kruté a těžké době našlo se mnoho a mnoho dobrých a ochotných občanů, kteří se nebáli pro blaho všech riskovat i svole životy. Ale bylo také velmi a velmi mnoho těch, kteří nehnuli ani prstem a strašně se báli i jen hlavu vystrčit ze štol a nechali se obsluhovat druhými. Nezapomínáme!

Přišel konečně 9. květen. Vítězná Rudá armáda spolu s rumunskými jednotkami vyhnala hitlerovce a naši občané se vraceli do svých domovů. Vzpomeňte jen vy všichni, co jste slibovali ve štolách: „Ať to dopadne jak chce, jen když nám zůstane celá hlava a zdrávi se dočkáme míru. Budeme se mít rádi, jeden druhému pomáhat, aby už nikdy nepřišla takováto doba!“ A splnili jsme všichni toto předsevzetí? Myslím, že ne. Máme ještě všichni mnoho dohánět, aby u nás opravdu zavládl vnitřní mír a vyrostla skutečná láska všech ke všem bez závisti a klamu. Ať žije věčný mír!

FRANTIŠEK FILKA,

Kuřim.

ŘÍJNOVÝ CÍL — Vydává CZV KSČ, ZV ROH, CZV ČSM a vedení závodu TOS, Kuřim. — Vychází každý týden. — Redakce a administrace TOS Kuřim, tel. čís. 52311/599. Řídí redakční rada, odpovědný redaktor promovaný pedagog Zdeněk Huňáček. — Povoleno KNV 10. 1960 pod č. j. 53//61-Ž. — Vytiskla tiskárna Rudé právo, vydavatelství ÚV KSČ, Brno. nám. Rudé armády č. 13

Q 20*51517