3.díl
NIKDO NENÍ ZAPOMENUT, NIC NENÍ ZAPOMENUTO
Odvaha nebojácných působila i na ostatní
Asi týden jsme již byli ve sklepech, německé vojsko bylo v Kuřimi, vesměs samí SS, když se k nám do Dělnického domu donesla zpráva, že lidé ve štolách nemají co jíst a mají hlad. Ve štolách nebyli jenom občané z Kuřimi, ale i vystěhovaného Ořešína, Jehnic i Brna. Utvořila se nás brigáda mladých ( asi 29. nebo 30. května ) pod vedením učitele Bohuslava Filky na pečení chleba. Pekli jsme u pekaře Antonína Vlčka, u nádraží č. 490.
Pekaři – to byli tovaryš pan Vlček ( byl odněkud od Opavy ), Milan Staroštík, tehdejší obchodní příručí u Miloše Vlčka ( u nádraží ), Milada Mlčochová od Ostravy, jež tu zůstala, poněvadž se už nemohla dostat domů ke svým rodičům, učitel Filka a Věra Novotná. Chleba jsme pekli v ranních hodinách, aby Němci neviděli, že se kouří z komína, jednou se nám to přece jen nevyplatilo. Ráno jsme zaspali, a když jsme roztápěli pec, byl již jasný den bez mráčku. Němci zahlédli kouř z komína, tak po něm házeli granáty. Jeden z nich padl na dvoře pekárny. Naštěstí kromě uraženého rohu domu se vyvrátily jen dveře. Nebýt s námi učitel Filka, hned bychom utekli, ale on nám dodával odvahu. Chléb se pekl z mouky, jaká byla při ruce – žitné, ječné, pšeničné. Hlavní bylo, že se dal jíst a nikomu z něho nebylo zle. Pekli jsme „štrycle" asi kilogramové. Každý den jsme chléb vydávali oknem u kuchyně pana Vlčka, bez lístků a bez peněz. Pro případ, že by chtěl majitel mouku zaplatit, psal učitel Filka příjemce na papír. Pan Vlček byl s rodinou mimo Kuřim. Mysleli jsme, že se bude po návratu zlobit, až zjistí, jak jsme mu hospodařili. Když však asi v polovině týdne přišel, jen nám naši odvahu schválil a prohlásil, že zaplacení nebude požadovat, že je to dar pro ty, kteří byli postiženi vyhořením. Byl to od něho velký čin neboť až do osvobození jsme napekli asi devět tisíc kusů chleba.
Musím ještě podotknout, že na pomoc nám asi v polovině týdne přišil dva soudruzi. – Jedním z nich byl Jan Halouzka, jenž měl praxi, poněvadž pomáhal péct chléb
u pana Jaroše. Chléb se vydával i za směšných poznámek a úšklebků Němců, i za bombardování. Každý vydržel statečně vystát řadu na svůj příděl. Kdo se bál, dostal od učitele Bohuslava Filky morální podporu, a tak odvaha nebojácného působila i na bojácné.
Občané Ořešína, Jehnic a Brna neměli odvahu přijít si pro chléb. Proto brigáda mladých pašovala chléb do štol a dávala jej přespolním, nemocným a dětem. V brigádě byl můj bratr Břetislav, tehdy devatenáctiletý, patnáctiletá sestra Vlasta, moje kamarádka Vlasta Mrkvičková z Čech ( dvacetiletá ), jež se dostala domů až po válce, a já. Chránili nás naši partyzáni Jan Perič, Vlastík Růžička od Bratislavy (dříve známi reprezentanti Závodu míru a desátník Tonda Kraus od Prahy. Nejednou po nás stříleli Němci, hlavně z vily od Kladivů, ale nezasáhli.
Za okupace jsme bydleli v Dělnickém domě. My na galerii, bratranec Tonda Sobotků s rodinou v dnešní šatně a rodina Karla Brokla dole v bývalé kuchyni pod jevištěm. V sále se střídali němečtí vojáci na odpočinek. Byli to tvrdí chlapi. Měli radost, že jsme je učili české písně. Poněvadž tomu nerozuměli, naučili je děti zpívat Čtyři páry bílých koní, Hitler Hesa nedohoní, nad hitlerovskou zahradou, prásk jim přímo nad hlavou. Tu radost nám pokazil pan Brumovský, který jim vysvětlil, co zpívali. Nevím, jak by to tenkrát dopadlo, kdyby byli Němci prozradili, kdo je to naučil zpívat. Druhý den odjeli vojáci na frontu a už nikdo nepřijel, poněvadž se už ruští vojáci blížili k Brnu. Byli jsme tomu rádi, poněvadž v sále byli Němci a na dvoře v kůlničce na seně spali tři partyzáni, kteří spávali i u Oty Flkejse a u profesora ing. Adolfa Fialy na městečku, co je prodejna obuvi.
Den před bombardováním jel poslední vlak z Brna asi o páté večer. Na našem nádraží bylo mnoho mládeže, která se chtěla ještě dostat domů ke svým rodičům. Byli to vesměs chlapci šestnácti- sedmnácti- a osmnáctiletí, které Němci dovezli na zákopy do Brna a okolí. Do vlaku se však již nedostali. Na nádraží jim slíbili, že přijede ještě jeden vlak, ale nebylo tomu tak. Šla jsem právě od MUDr. Vališe, kde jsem poklízela ten den za maminku ordinaci, když ke mně přišel chlapec a plakal, že má hlad, abych mu dala kousek suchého chleba. Řekla jsem mu, aby šel se mnou, že bydlím kousek dál. Vrátil se pro kufr a přišel ještě asi s dvaceti kamarády, abych je nechala někde vyspat, ráno že půjdou pěšky domů. Tak jsem je vzala k nám. Dvacet chlapců z různých končin naší republiky. Měla jsem strach, co řekne maminka. Když jsem však řekla, že mají hlad, shánělo se kde co k jídlu nejen u nás, ale i po celé ulici. Vždyť se jednalo o české děti. Vzpomínám si, že maminka vařila dvacetilitrový kastrol bramborového guláše a všechen snědli. I snídaně se jim sešla s pomocí paní Filkové z obchodu, Matějové, Tobiášové, Gerlové a Muchnové. Spali i na slámě na jevišti, deky měli svoje. Ráno po rozloučení jsem je odvedla po Čebínku járkem podle trati, poněvadž po silnici ujížděli Němci. Jak se někde něco hnulo, hned stříleli. Každý z chlapců měl mou adresu, ale jenom asi od patnácti jsem dostala odpověď, že se dostali v pořádku zpět.
Sotva Jsem přišla domů, začalo bombardování a stěhovali jsme se do sklepů. Hodně lidí z ulice uteklo do štol. U nás ve sklepě byla jen naše rodina, Tonda Sobotků s rodinou, který byl hlavní spojkou s partyzány, jeho maminka, naše teta se strýcem z Medlánek, Kolaříkovi, Broklovi, Tobiášovi, Šimanovi a Muchovi.
Po velkém bombardováni u svatého Jána odešli naši muži na pomoc. P. Šiman byl velice nebojácný. Pořád se mě ptal, jaká je krev, jestli žlutá nebo červená. Až se vrátil bledý a já se ho ptala, jaká je, přiznal se, že žlutá a jeho hrdinství byl konec. Večer už v ulici bydleli jen jednotlivci. U nás ve sklepě soudruh Němeček, paní Vlčková ( Pólová ), paní Bartošová a pan učitel Filka. Tu noc jsme nespali. Naši muži hasili celou ulici, poněvadž všude hořelo. Jen k domku paní Paučkové se nedostali. Tam Němci ostřelovali každý stín. Tenkrát jsem viděla i nenáviděné německé vojáky plakat, když se k nám přišli schovat a jejich velitel je přišel vyhnat. Poukazoval na statečnost našich mužů, kteří hasili, i když na nich boty i šaty hořely.
Od našich partyzánů jsme se dozvěděli, že ve štolách jsou ženy, které jsou po porodu, i těsně před ním. Zabili jsme slepice, kterých jsme měli plný dvůr, i když nebyly naše. Maminka navařila velký hrnec polévky, nadrobila do ní maso, a potom již nastoupila naše perná cesta do štol s horkou polévkou. Pomalu, dům od domu, strom od stromu, od měštanky potokem. Soudruh Brokl chodil krmit krávy na státní statek a nosil nám mléko, z kterého maminka vařila kávu. Tu jsme zase nosili pro děti do štol. Vařilo se v noci – polévka, káva, guláš a co se dalo. Tak byla zapojena první složka sociálně demokratické mládeže.
Věděli jsme o celé situaci v naší republice, poněvadž jsme měli rádio na baterie, které sl udělal můj bratranec Tonda, hlavně však pro naše partyzány. Ti se pohybovali volně, pokaždé jinak oblečeni, jejich samopaly a pistole jsme měli ve skříni, na střeše, v komíně. Nikoho by totiž nenapadlo dělat prohlídku, protože v sále byli stále němečtí vojáci.
Byla jsem též svědkem, jak se naši partyzáni radili s učitelem Bohuslavem Filkou a Tondou o založení revolučního výboru tak, aby v něm byly zastoupeny všechny složky. Bylo to v bytě Antonína Vlčka, pekaře u nádraží.
Naši vlajku jsme šili v rukou, aby byla první v Kuřmi na Dělnickém domě. Když ji můj dědeček A. Černý vyvěsil, stály na poli Žákovy zahrady tři děla. Němci je nasměrovali na Dělnický dům, ale nevystřelili, poněvadž jim v tom zabránilo ruské letadlo. Ani jeden z Němců nezůstal naživu. Odpoledne jsme byli prvními občany, kteří vítali rumunské vojáky jako osvoboditele, kteří přišil do Malé České Havlíčkovou ulicí.
Večer už bylo zase veselo, ulice plná lidí, pláče, ale z radosti, zpěvu a tance.
(Vzpomínky Věry Novotné, roz. Hanákové, napsané v padesátých letech, pocházejí z archivu Bohuslava Filky;)