4.díl
NIKDO NENÍ ZAPOMENUT, NIC NENÍ ZAPOMENUTO
Škola v protektorátě
Před časem jsme začali zveřejňovat některé materiály z archívu Bohuslava Filky. Jsou to vzpomínky jeho, i spoluobčanů na těžké válečné dny. A právě proto, že hovoří o konkrétních akcích, připomínají, jak složitá byla situace např. pro děti a jejich matky, jaké „starosti“ měla tehdejší mládež, jsou krutou vzpomínkou pro ještě žijící pamětníky — proto se musí o těchto dnech před čtyřiceti lety stále hovořit a zvláště dnešní generaci je připomínat. V dnešní části seriálu vzpomínek se dočtete o školství v Kuřimi začátkem čtyřicátých let.
Česká škola se těšila zvláštní pozornosti okupantů. V učebnicích bylo nejprve zalepováno a škrtáno vše, co mohlo naším dětem připomínat dobu svobody národů. Později byly učebnice zrušeny a učilo se bez nich. Hlavním předmětem byla němčina. Vyučovalo se ji už od prvního školního roku. Aby výsledky ve výuce byly co nejlepší, dělilo se žactvo ve třídách do skupin. Zato ubylo hodin jazyka českého, dějepisu a vlastivědy. Českým dějinám a literatuře se nesmělo vyučovat! Učitelé dějepisu byli přeškolováni ve zvláštních kursech, kde jim přednášeli němečtí odborníci o teorii čisté rasy, germánském vlivu na evropské národy apod. Palackého dějiny byly zakázány, výzdoba škol musela odpovídat nacistickému duchu. Bez zkoušky z němčiny nemohl být nikdo ustanoven učitelem. Učitelům starším, kteří u zkoušek neobstáli, byl zastaven platový postup. Ze školních knihoven byly vyloučeny knihy cizích spisovatelů a z českých knih všechny, které připomínaly dobu samostatnosti národa. Školní budova musela být označena německo – českým nápisem, také úřední razítko bylo Německo-české. Němčina byla prohlášena úředním jazykem a záznamy v třídních knihách musely být německo – české. Tříd na českých školách ubývalo, neboť počet žáků v jedné třídě byl zvýšen ze čtyřiceti pěti na šedesát. Mnoho českých učitelů bylo uvězněno, mnoho z nich zahynulo v koncentračních táborech. Osmého října 1941 byl odveden přímo ze školy učitel Josef Čuhel.
Ke konci roku se do Kuřimi začali stěhovat i s rodinami zaměstnanci firmy Glöckner z Hamburku a v prosinci 1942 byla pro jejich děti zřízena německá škola. Umístěna byla v budově národní školy a měla jednu třídu. V roce 1943 se rozšířila na trojtřídku. Vyučovaly zde německé učitelky z Brna, které sem denně dojížděly. Stýkali jsme se s nimi jen úředně a nemluvily s námi jinak než německy. Pravým utrpením pro české učitele bylo, když ředitelem německé školy byl jmenován Němec. Do školy chodil v uniformě SA, na prsou měl samé placky a na rukávě hákový kříž. Starší kluci Hamburáků tímto povzbuzeni se k nám chovali arogantně, nosili hnědé košile a dýku u pasu. V té době jsme našli na různých místech školy výhrůžné dopisy, ale byli jsme bezmocní. Naše děti strádaly hladem, německé však dostávaly zvláštní příděly másla, masa, mléka, pomerančů aj.
V roce 1944 byla od prvního září po bombardování Zbrojovky budova měšťanské školy zabrána kancelářemi Zbrojovky a všechny tři školy – národní, měšťanská i německá – byly umístěny v budově naší školy. Učili jsme se na tři směny, národní od jedenácti, do dvou. V té době byl vyhlašován skoro denně letecký poplach, a tak jsme se kolikrát ani neučili.
Čtrnáctého dubna 1945 se fronta přiblížila k Brnu a do Kuřimi přijeli němečtí vojáci. Vyučováni ve všech školách bylo zastaveno. V národní škole bylo nejdříve vojenské skladiště, později pomocná nemocnice. Po osvobození bylo vyučování zahájeno 18. května 1945.
( Ze vzpomínek Josefa Čuhela, ředitele v. v. uchoval B. Filka )
