Zlobičáři

 NIKDO NENÍ ZAPOMENUT, NIC NENÍ ZAPOMENUTO

 Když byl závod bombardován

Jako zaměstnanec závodu jsem měl dne 25. srpna 1944 službu. Přes celý nálet jsem byl svědkem bombardování závodu. Byl jsem v krytu mezi objektem 14 a 16 s kolegou Dlapou z Doubravníku. Službu mělo tehdy pět lidí. Když jsme slyšeli hučení letadel, a ta se objevila nad závodem, tři z naší služby utekli.

Nalétávaly tři svazy, které se však nejprve stočily a odlétly. Podle údajů pilota, který později navštívil náš závod, odlétla letadla pryč proto, že viděla na poli děti a dělníky, kteří utíkali ze závodu. Letadla se pak vrátila. Já jsem je z krytu okénkem pozoroval, jak odlétají přímo na Čebín. Ihned jsme vyšli ven a slyšeli volání o pomoc. Ještě vybuchovaly časované bomby, na zemi ležely strhané dráty, ztěžka jsme se dostávali rychle ke krytu, v němž byli tři dělníci zasypáni. Jelikož jsme měli jen půl lopaty, podařilo se nám je vyprostit jen po velké námaze a pomocí umělého dýchání jsma je navrátili k životu. Zavedli jsme je na ošetřovnu k MUDr. Jelínkovi, který je po ošetření poslal domů.

Vedle ošetřovny bývala hláska. Také ta dostala přímý zásah a zůstali v ní tři mrtví a několik raněných, o něž se postarali další dělníci, kterých bylo v závodě asi kolem čtyřiceti. Na tento den vždy budu vzpomínat. Na hlásce byl mrtvý Frenkl, Schité a dívka z Bítýšky. Raněn byl Žák a Schefr z Olomouce.

Po návratu do závodu ( udělalo se mi zle a dr. Jelínek ml. dal volno na několik dnů ) byli jsme zasláni na kopání poškozeného vodovodního potrubí a odklízeni trosek. Měl jsem těžkou práci, a tak mě poslali na hlásku. Denně byly hlášeny nálety a já chodil s telefonem do štoly, později jsem jej nechával tam. Ve štole jsem měl rozestavěnou službu a sám s Kelnarem a vrchním strážmistrem Čepičkou jsem pobýval v dřevěné boudě pod štolami. Před štolou byla zřízena ošetřovna. MUDr. Jelínek byl ve štolách i se svou nemocnou manželkou. V první štole byli Němci a měli mezi sebou Rusy, oblečené do německých uniforem. Jednoho jsem se sám dotazoval, jak se dostal do německé armády. Odpověděl, že byl zajat u Moskvy a musel jít s nimi. Devátého května do Kuřimi přišli Rumuni a Rusi. Předal jsem ruské zajatce již v civilu jejich majorovi. Sám jsem ubytoval dva ruské vojáky a čtrnáct dnů u mě byl na bytě poručík, inženýr, s nimiž jsme sepisovali veškerý majetek u Klecknera a v závodě.

JAN VEČEŘA

 Kuřim hoří

Po dobu fronty scházel jsem se s Martinem Filkou, Josefem Střížem a Josefem Veselým, strážníkem, který jednoho dne přiběhl celý udýchaný: „Honem pojď. U J. Kučery hoří!" Hned jsme tam tedy běželi a hasili. Hořely chalupy J. Vlka a Šplíchala, Kučerova se začala také chytat. Nejprve jsme nosili vodu a hasili. Co hořelo, museli jsme nechat hořet. Často jsme museli přestat hasit, protože se střílelo ze dvou letadel po tancích, které zaujaly své postavení na chodnících na spodní straně obce.

Potom jsem šel domů. Třebaže je to asi sto metrů, trvala mně cesta více než hodinu, protože se střílelo na vše, co se hnulo. Za hodinu opět přiběhl Josef Veselý a hlásil požár u Vitulů ( strýčka ). Byla tam už stříkačka, hadice a vše potřebné bylo také nachystané. Stačilo jenom uvést stroj do chodu. Běžím tam. Martin Filka stál na hořící stodole, držel koncovku a křičel, abych to honem pustil, nebo shoří všechny baráky. Voda sice šla hned, ale nebylo tak snadné hasit. Každou chvíli přiletělo ruské letadlo směrem na Brno a odhazovalo zápalné bomby. Když jsme je zahlédli, utíkali jsme přes potok schovat se pod zeď do rybízu. Opakovalo se to několikrát. Jedenkrát jsem se nestačil schovat a zůstal jsem pod strojem. Slyšel jsem, jak se kuličky odrážejí od stroje.

( Ze vzpomínek J. Veselého )

 Proč jsem se rozhodl jít do štol

Také já jsem se ukryl s rodinou do sklepa, který jsme vyztužili, aby nám více sloužil jako kryt, který odolá všemu nebezpečí. Hned první noc jsme tento názor změnili. Bylo kolem půlnoci, když se ozvaly silné rány na domovní dveře, šel jsem spolu s ředitelem Fišerem, který toho času u nás bydlel, otevřít, domnívaje se, že někdo v noci snad hledá úkryt. Příchozími byli němečtí vojáci, kteří tvrdili, že u našeho domu byl právě zastřelen jejich kamarád a že pachatel se může skrývat jedině v domě. Dožadovali se proto prohlídky domu. Nedbali ujišťování, že nikdo se z domu nevzdálil. Nebýt německého důstojnického sluhy, který tuto noc byl také v našem sklepě schován, a který prokázal, že se nikdo z domu nevzdálil, nevím, jak by byl tento incident dopadl. Tato událost nejen že s námi značně otřásla, otřásla i pevností našeho krytu, a tak ve tři hodiny ráno jsme se odebrali za převážnou většinou spoluobčanů do štol, kdo jsme se chtěli dočkat konce války.

(Ze vzpomínek M. Vlčka)